Autor: Carol Rifka Brunt
Originální název: Tell the Wolves I’m Home
Žánr: Literatura světová, Romány
Vydáno: 2014
Počet stran:424
Překlad: Vanda Ohnisková
Tato knížka mi padla do oka při vybalování zboží v práci, díky své tajemné obálce. Nedalo mi to a podívala jsem se v počítači na cenu a ta mě odrovnala, protože stála pouze 19 Kč. Proto jsem si jí okamžitě koupila. Poslední dobou mám ale problém s tím, že obsahy knížek, které jsou uváděny na obalu, jsou napsány nezajímavě a tohle je případ zrovna jedné z nich. Což je škoda. Protože příběh je natolik zajímavý, že by si zasloužil lepší propagaci. Proto se pak není čemu divit, že světově úspěšná kniha skončí v Levných knihách za tak směšné peníze.
Ale k samotné knize. Jsme vrženi přímo do děje, takže čtenáři chvili trvá než se zorientuje. Je rok 1987 a příběh začíná tím, že sestry June, které je 14 let a její starší sestra Greta jezdí každou neděli za svým strýcem Finnem na náštěvu, aby jim mohl namalovat jejich společný portrét. Později se dozvídáme, že skutečným důvodem jejich náštěvy je to, že Finn umírá na záhadnou nemoc a chce si užít ještě poslední chvíle se svojí rodinou. Za nedlouho na tuto nemoc umírá a June je z jeho smrti naprosto zdrcená, protože si byla se svým strýcem velmi blízká a byl to její jediný kamarád. Po jeho smrti se začíná dozvídat, jak byly některé věci ve skutečnosti, že v mnoha případech byla naivní a měla předsudky. Najde také nové přátele, změní se vztah s její sestrou a odhalí mnoho z rodinné historie. Ale kdo by čekal happyend, tak se ho bohužel nedočká. Alespoň ne typického šťastného konce...
Ze začátku mám problém s tím, že se mi nedostává dostatek informací, abych správně pochopila o čem kniha je. Ale to nejspíš byl autorčin záměr. Ta nám odkrývá jednotlivá tajemství pomalu a postupně a některá dokonce neodkryje vůbec a jenom je naťukne. Některé lidi tato kníha dojala až k slzám, ale to nebyl bohužel můj případ. Chybí mi více propracování jednotlivých postav, případně bych potřebovala více informací, abych se dokázala s jednotlivými členy rodiny sžít a společně s nimi příběh prožít. To je asi jediná má větší výtka. Za to ale musím ocenit hluboké myšlenky o životě, které nám autorka předkládá. Ty mě moc bavily a vždy mě uvrhly do hlubokého přemýšlení.
Každopádně tuhle knihu bych určitě doporučila všem, kdo se zajímá o problematiku homosexuality, má rád i smutnější příběhy a nebojí se zamyslet. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se začetla a dostala se přes zmatený začátek, ale potom jsem se nemohla od knihy odtrhnout a četla jsem jedním dechem...
Hodnocení: 90%
Autor: Sarbdžít Kaur Athvál
Originální název: Shamed
Žánr: Literatura naučná, Autobiografický román
Vydáno: 2015
Počet stran: 348
Překlad: Jitka Ondryášová
Na tuto knihu jsem taktéž narazila na databázi knih, když jsem hledala nějaké autobiografické romány. Když jsem si přečetla její obsah, tak jsem si řekla, že by to mohlo být zajímavé, ale absolutně mě nenapadlo,že se do tohoto tragického příběhu tak začtu a nebudu se moci odtrhnout.
Obsah, který jsem četla na internetu, byl trochu zavádějící, protože obě hrdinky mají podobná jména, které mi chvíli trvalo od sebe odlišit. Na první pohled mě také zaujalo, že příběh je vyprávěn druhou osobou, tedy Sarbdžít, která byla nucena uzavřít předem domluvený sňatek s manželem, který jí byl vybrán rodiči. A jak je v indické komunitě zvykem, poté co se žena provdá, opouští vlastní dům a rodinu a přestěhuje se do domu a k rodině jejího manžela. Ve svém novém domově poznává svoji švagrovou Surdžít, se kterou si okamžitě padne do oka. A kvůli tragickému osudu Surdžít byla napsána i celá tato kniha.
Zatímco Sarbdžít byla rodiči vychována jako poslušná dcera a snaží se být i co nejlepší manželka, oproti tomu Surdžít se bouří proti svému podřízenému postavení ženy vůči svému muži a nechce zůstávat skryta v domě a dělat jenom domácí práce a poslouchat na slovo.
Protože je u Indů zvykem, že celá široká rodina žije pod jednou střechou, musí žít tyto dva manželské páry namačkány v jednom domě. To by nebylo ještě tak hrozné, kdyby s nimi nesdílela domácnost i matka obou mužů Bačan Kaur, která všechno a všechny v rodině řídí. Její synové jsou ti nejhorší mamánci, kteří bezmyšlenkovitě plní příkazy svojí matky, která doma vůbec nic nedělá a jenom si před komunitou hraje na zbožnou ženu. Nejhorší na jejím chování je to, že obě svoje snachy šikanuje, dělá si z nich služky a nabádá k tomu i své syny.
Sarbdžít si nechává všechno líbit a tiše trpí, ale Surdžít se nehodlá jen tak smířit s takovým osudem a snaží se bránit, utéct a žít svůj vlastní život. Všechno bohužel vygraduje, tak že matka Bačan Kaur se rozhodne pro to, aby ochránila rodinnou čest k tomu nejradikálnějšímu řešení a to že nechá Surdžít v Indii zavraždit.
Kniha je proto napsána Sarbdžít, veškeré informace, které se zde dozvídáme jsou proto jenom z jejího úhlu pohledu. Je škoda, že se sem nezakomponovaly úryvky z deníků Surdžít, které byly později nalezeny. To by podle mě ucelilo celý příběh. Avšak i tak jsem se díky této knize dozvěděla spoustu věcí o Indii, indické komunitě a jejích zvycích, které mi začaly silně připomínat svým postojem k ženám kulturu islámskou. Každopádně, kdo se nebojí reality a chce si přečíst něco o opravdovém životě a také o tom, jak to může dopadnout, když synové přespříliš poslouchají své matky na slovo, tak je to knížka právě pro něj.
Hodnocení: 100%
Autor: Lisa Genova
Origninálí název: Still Alice (2007)
Žánr: Literatura světová,Romány
Vydáno: 2009
Počet stran: 243
Překlad: Karina Matějů
Autor obálky: Tomáš Řízek
Alice Howlandová má všechno co si jen může přát. Je úspěšnou profesorkou na Harwardově univerzitě. má milujícího manžela a dospělé děti, které žijí už své vlastní životy. Jediné co jí trápí, že musí žít ve stínu kariéry svého manžela. Vše se ale změní ve chvíli, kdy je jí diagnostikována předčasná forma Alzheimerovy nemoci v pouhých 50 letech.
Největší chyba, kterou jsem udělala než jsem začala tuto knihu číst, byla ta, že jsem nejprve viděla film, který mě naprosto nadchnul. Za hlavní roli ve filmu téhož názvu dostala Julianne Moore oscara. A musím říci, že absolutně zaslouženě.
Právě proto jsem se při čtení nevyhnula srovnávání. Myslela jsem si, že když jsem z filmu byla tak nadšená, tak se mi bude stejně líbit i kniha a dozvím se tam další podrobnosti příběhu. Ve skutečnosti však film obsáhl celý děj knihy, což mě poněkud překvapilo. Líbily se mi v něm emoce, které ve mě Julianne Moore vyvolala a silný dojem. který ve mě její výkon zanechal. Tohle jsem v knize postrádala. Příběh mi přišel strašně umělý a nemohla jsem se do něho vcítit.
Děj se mi zdál takový prázdný, vykalkulovaný a nevěřila jsem hlavní hrdince ani slovo. I s dalšíma postavama jsem měla problém. Manžel Alice John na mě působil skoro až jako záporná postava a hlavně si myslím, že skutečný člověk by se v takovém případě nechoval, tak jak nám autorka předkládá, To samé platí i pro další členy rodiny. Proto si myslím, že by stálo za to zapracovat více na charakterech a pocitech všech postav, což by dodalo příběhu potřebnou šťávu. Ale na druhou stranu musím uznat, že námět je originální a četl se dobře, každopádně mi připadal poněkud nedotažený a zasloužil by si více propracovat.
Hodnocení: 75%
Autor: Neal Shusterman
Série: Unwind Dystology (1.)
Originální název: Unwind (2007)
Žánr: Romány, Sci-fi, Fantasy
Vydáno: 2016
Počet stran: 304
Překlad: Petr Kotrle
Autor obálky: Jana Šťastná
Blízká budoucnost. Po válce vstoupil v platnost nový zákon. Zákon o životě. Rodiče, kteří jsou nespokojeni se svými problémovými dětmi, je mohou ve věku od 13 do 18 let poslat do sběrného tábora na rozpojení. Že je to až příliš šokující a nereálné? Bohužel se kniha zakládá na faktech.
V roce 2003 se v ukrajinské porodnici č. 6 záhadně ztrácejí zdravé právě narozené děti. Při pozdějším vyšetřování se zjistí, že je zde provozován nelegální obchod s dětmi, kdy jsou děti rozřezány na kusy a některé jejich orgány zcela chybí. Zbytky jejich těl jsou tajně pohřbeny na nemocničním hřbitově. Porodnice veškerá obvinění odmítla.
Kniha se dá popsat jedním slovem, jako velmi originální. Už samotný námět je víc než zajímavý. Rovněž také obálka je lákavá, sice trochu brutální, ale i tak zaujme. Líbí se mi, jak je v ní všechno promyšlené. Podtitul "Zůstat pohromadě je jejich jediná naděje" je zvráceně dvojsmyslný.
Sledujeme osudy třech hlavních postav Connora, Risy a Leva. Každá postava je odlišná a žije si svůj život, rázem je ale spojí jedno - příkaz k rozpojení. Společně se snaží utéct a vzepřít se systému. Příběh se odvíjí plynule, graduje a závěr byl i pro mě dost silný a neubránila jsem se slzám. Což se mi tak často nestává. Kniha je napsána, tak dobře, že jsem si postavy zamilovala, dokonce i ty negativní a prožívala jsem všechno s nimi. Nevyskytují se zde klasické kapitoly, ale děj je rozčleněn do úseků podle jednotlivých hlavních, vedlejších, ale i podle úplně okrajových postav. Je tak vytvořen ucelený obraz a čtenáři tak nic neujde.
Dále také musím ocenit odkazy k historii. Ve sběrných táborech vidím narážku na koncentrační tábory. Autor zde také řeší problematiku potratů, právo na život a lidství. Je to kniha, která vás prostě donutí přemýšlet. Přečteno jedním dechem od začátku až do konce. Jelikož se jedná o sérii, konec zůstal otevřen. Doufám, že co nejdříve výjde další díl, protože tohle je pěkně návyková záležitost.
Hodnocení: 100%
Autor: Ameneh Bahramí
Originální název: Auge um Auge
Žánr: Literatura naučná, Autobiografický román
Vydáno: 2012
Počet stran: 208
Překlad: Jiří Vodvárko
Dokážete si představit, že jdete po ulici a někdo vám zničeho nic chrstne do obličeje neznámou kyselinu? Jaké to je, když se Vám rozteče obličej a vy s tím nemůžete nic udělat?
Také jsem se nikdy nedokázala vcítit do obětí takového zločinu. Přece jenom takovéhle zprávy jsou stále častější a nevěnovala jsem jim velikou pozornost. Když jsem však hledala na databázi knih nějaké životopisné romány, tenhle příběh mě natolik zaujal, že jsem si ho musela hned přečíst.
Ameneh Bahramí je obyčejná, cílevědomá a sympatická holka, která má hlavu plnou snů a celou budoucnost před sebou. Škola jí zpočátku moc nejde, ale i přes to se svojí pracovitostí a odhodlaností dostala až na vysokou školu a dokonce i na technický obor. Sama si najde práci, aby si mohla financovat své studium a pomáhat rodině. Je natolik odvážná, že se odmítá zahalovat od hlavy až k patě a chce nosit co se jí zlíbí. A to se jí stane osudné.
Protože je Ameneh krásná a chytrá dívka přitahuje pozornost mužů a dostává spoustu nabídek k sňatku. Ale protože je nezávislá žena a nechce být pouze něčí manželkou všechny tyto nabídky odmítá. Má jeden sen vystudovat školu, vdát se z lásky a mít rodinu. Život se jí ale obrátí vzhůru nohama. Kvůli tomu, že se do ní zamiluje její spolužák, kterého ani nezná a se kterým nikdy ani nemluvila. se jí život změní od základů. Místo plánování a pracování na své budoucnosti musí bojovat o holý život. Její nápadník neunese odmítnutí a když se Ameneh vrací z práce domů, tak ji přepadne a polije ji kyselinou obličej. A dokonce svého činu ani nelituje a než uteče, tak si užívá pohled na to co způsobil.
Od této chvíle musí Ameneh přestát jenom bolest. Fyzickou, když má obličej v jednom ohni a také i psychickou, když se od ní lidé odvracejí a označují ji za zrůdu. Také narazí i na předsudky, protože je pouze žena. Sice je úplně na dně, ale nikdy se nevzdá. Podaří se jí přes mnohé překážky sehnat lékařskou pomoc, ale také prosadit do té doby nevídaný precedens a to pomstu. Soud ji uzná nárok na to, aby vykonala krevní mstu na svého útočníka a dal jí souhlas s tím, aby ho také oslepila kyselinou.
Knihu jsem přečetla jedním dechem. Hrdinka, pokud se to dá tak nazvat se mi velmi zamlouvala. I její vyprávění bylo působivé. Líbil se mi také kontrast s jejím dětstvím a pak následným peklem, kterým musela projít. Obdivuji její odvahu a neskutečnou vnitřní sílu, kterou musela vynaložit, aby se z toho všeho nezhroutila. Její boj, který podstoupila nebojovala jenom za sebe, ale i za všechny ženy, aby se tohle už žádné jiné nestalo. Některé pasáže se četly obtížněji, protože je kniha napsána upřímně a realisticky, takže se dozvíme, jak její obličej na kyselinu reagoval a když si člověk uvědomí, že to není fikce a že to někdo opravdu prožil, tak z toho až mrazí. Nemám knize co vyčíst, snad jen to, že mě konec dost zaskočil a nečekala jsem ho. Myslím si ale, že vydání tohoto díla alespoň trochu pomohlo v boji za ženská práva v muslimských zemích, ale jestli se někdy v těchto zemích podaří nastolit rovnost pohlaví, to bohužel není zatím reálné.
Věděli jste že...
-... ženy mají v muslimských zemích pouze poloviční hodnotu muže?
-... existuje mravnostní policie, která dohlíží třeba také na to, aby se dívky a chlapci nesetkávali osamotě?
- ... kyselina sírová, kterou pachatelé často používají k těmto činům je volně prodejná v drogérii?
Hodnocení: 100%
Autor: Heda Čechová
Žánr: Literatura naučná, Biografie a memoáry
Vydáno: 2014
Počet stran: 380
Autor obálky: Helena Zahrádecká
Kdo by neznal jednoho z našich nejslavnějších televizních moderátorů? Vladimíra Čecha jsem upřímně zaregistrovala až ze soutěže "Chcete být Milionářem?", ale o to více mě jeho osoba zaujala. Líbil se mi jeho styl moderování, jeho vtip i jeho pověstné napínání před reklamou. Díky němu se u nás stal Milionář fenoménem a byla obrovská škoda, že byl z tohoto projektu odejit.
Na tuto knihu jsem narazila při sledování 13.komnaty Hedy Čechové, kde se zmínila, že o svém zemřelém synovi napsala knihu, aby se takhle vypořádala s jeho smrtí. Knihu jsem otevírala s vysokým očekáváním a ze začátku jsem byla nadšená i dojatá zároveň. Protože paní Heda pojala tuto knížku jako imaginární dialog se svým zesnulým synem. Dojalo mě, jak k němu promlouvá, jako by chtěla říct věci, které byly nevyřčeny a zároveň ještě jednou připomenout to důležité.
Zároveň však musím také přiznat, že mě sice tento styl nejprve zaujal, ale ponějaké době začíná být otravný. Dále mi vadilo, že autorka zabíhá často do zbytečných detailů, které odvádí pozornost od hlavního tématu a to Vladimíra Čecha.Po dočtení této publikace jsem nabyla dojmu, že je obsahově zbytečně moc obsáhlá. Tato obsáhlost byla dosažena natahováním. Myslím si, že není potřeba do životopisné knihy kopírovat celé citáty z pořadů, kde Čech vystupoval, kdy pouze popisuje dané místo a nevyjadřuje žádný osobní názor. Přece jenom stačí zmínka o pořadu, který se pak dá dohledat a v případě zájmu shlédnout. Nelíbilo se mi také obsáhlé popisování pořadů na kterých Vladimír Čech pracoval. Například je zde věnována spousta prostoru animované postavičce Garfieldovi, který je všeobecně známý a myslím si, že je na škodu se jím tak obšírně zabývat. Také se paní Heda častokrát opakuje. Co mě ale nejvíce zaskočilo bylo to, že jsem narazila při čtení na překlepy, které by se podle mě neměly v knize vyskytovat.
Ale abych nebyla jenom kritická, tak musím ocenit autorčin nápad, krásné rodinné fotografie, útržky rozhovorů, úsměvné zážitky a hlavně obrovské emociální vypětí, pod kterým byla kniha napsána. Čtení bylo pro mě zajímavé a dozvěděla jsem se mnoho detailů, které mě překvapily. Škoda jen, že tento významný a pozoruhodný člověk, jakým byl Vladimír Čech, odešel předčasně a nemohl svůj životopis napsat sám.
Věděli jste, že...
- ...Vladimír Čech spoluzakládal Občanské fórum v Pardubicích?
- ...byl poslancem České národní rady?
- ... si své obočí nikdy nezvýrazňoval, jak se všeobecně předpokládalo?
-... když daboval Garfielda, tak měl ruku pod bradou, aby přesně vyjádřil charakter tohoto kocoura?
Hodnocení: 60%
